Cestu do Krkonoš nám naplánoval muj spolupracovník Číča. Jednou v práci povidá, že pojede na hory dát si menší tůru. Ukázal orientačně trasu, prohlídnul jsem si fotečky chajdy a moc se mi to líbilo, tak jsem kývnul, že se přidáme. Čas běžel a tak se přiblížil první červencový víkend. Rozhodli jsme se, že vyvezeme i Emily, takže v pátek a v sobotu se balilo a psychycky připravovalo na cestu. Vyjeli jsme v sobotu po poledni. Byla to vcelku štreka, na pomezní boudy jsme dorazili navečír a naskytl se nám krásný výhled na udolí a Sněžku. Chalupa Tereza je na super místě a nikde nic kolem, takže klídek, relax. Vyfasovali jsme parkovací karty, protože jsme se nacházeli v zoně KRNAP, vyložili cajky a nasávali čerstvý vzdoušek. Seznámili jsme se se spolubydlícíma a začali kalit. Samozřejmě jen na pohodku, bo v neděli byl start vyhlášen na 8:00 před chatou. 

Když jsme se v neděli po sedmé vydrápali z postele, zbytek výpravy byl už na nohou a připravovali se na cestu. V osm jsme stáli seřazení na startu a čuměli, jak nám pěkně prší. Skočil jsem tedy do auta a udělal z pytlů provizorní pláštěnky. Toho se déšt očividně zalekl a postupně přestávalo. Vyšli jsme tedy směrem  na Malou Úpu. Cesta byla z kopce, tak jsme šli na pohodku. Sestupovali jsme do Pece pod Sněžkou přes Spálený mlýn a Velkou Úpu. Stále jsme klesali, jen občasné přehoupnutí přes kopeček, no na pohodu, jak Číča povidal. Před Pecí se ale začala karta obracet. Bylo nám jasný, že stále nemůžem jít jen z kopce a od Pece už se jen stoupalo. Furt se to dalo s přehledem jít a kochat se okolím, aniž by nožky protestovali. Za Pecí byla poslední šance se odpojit a ojebat ten největší výstup. Řekli jsme si s Leni, která už dopředu hlásila, že jde na lanovku, že to prostě dáme a vydali jsme se k úpatí Obřího dolu. Bylo vcelku dost turistu, takže jsme se trošku motali a před začátkem největšího stoupání jsme si s Leni sedli na lavičku a posilnili se jak krásným výhledem po údolí, tak troškou stravy. Zbytek výpravy šel napřed, bo my se plazíme pomalu, ale já si rád krajinu vychutnávám a občas se zastavím a poohlídnu, tak nám to s Leni vůbec nevadilo. V případě nouze jsme se dorozumívali vysílačkama.  Po menší pauze jsme tedy vyrazili nahoru. Stoupák to byl takovej na pohodu, místy větší, místy rovinka, občas schody, šlo se vcelku dobře. Bavila mě cesta i z pohledu, jak se mění povrch. Chvíli byla hlína, chvíli kameny, chvíly kamenné schody, potom zase kovový. Osvěžovali jsme se potůčky, které vyvěrali po stranách cesty a dokonce jsme se ani nebáli vodu ochutnat. Po několika kilometrech jsme se konečně dostali nahoru, bylo nádherně, občas prolítnul mrak a my si užívali pocitu vítězství nad vrcholem. Horší bylo, když jsme viděli, nebo aspon já, ceduli Sněžka 1,5km. Já s naloženym batohem fotovýbavou jsem vcelku chcípal to vytáhnout nahoru a ted ještě takovej bonus. Sněžka byla v mraku a tak po chvíli, kdy se odkryla, naskytnul se nám pohled na traverz, kde se menily barvičky, jak se turisté šplhali nahoru. Co se dalo dělat, zatli jsme zuby a pustili se do dalších metrů. Poslední kilometr byl asi nejhorší zážitek z tůr mýho života. To se fakt nedalo, museli jsme dát několikrát pauzičku na oddech. Stoupání bylo brutální a nahoru jsme vylezli uplně v hajzlu. Když jsme se nacházeli na plošině Sněžky, vůbec mě nezajímal foták, chtěl jsem hodně pít a dát si něco do žaludku. Hřál nás pocit opravdového vítězství. Zdolali jsme sice jen Sněžku, ale převýšení 1250m bylo v nohách znát. Když jsme se rozdejchali a trošku odpočinuli, vyfotili jsme pár foteček, zalogovali keš a vydali se s Číčou a Álou dolu. Nahoře nemělo moc smysl zůstávat,čekalo nás dle Číči 6-8km domu a beztak byl vrchol v mracích a nebylo moc vidět. Pokračovali jsme cestou českopolského přátelství, kde jsme se odpojili na traverz k chatě Jelenka. Ze Šnežky prvních pár stovek metrů vedly schody a to je peklo, snad ještě horší než jít nahoru. naštěstí Číča zahlásil, že zná zkratku a tak jsme se ponořili do kosodřeviny a brodili se zarostlou stezkou. Za to musim poděkovat, sice to nevypadalo, ale cestička se později rozestoupila a šli jsme krásnou krajinou, bez turistů, no pecka. Divný  nám spíš bylo, že jsme potkávali cedule, kde byl náš cíl dál, než bylo avizováno. Číča to dělal chytře, furt, to už je kousek, poslední kopeček, už jen par km. No mlžil až do konce. Takže pravidlo č. 1. Nikdy nevěřit číčovi, že už je to kousek. Když jsme došli na Jelenku, dali jsme si s chutí pivko. Jen zasyčelo, zbytek jsem vylil a pokračovali jsme dál, naštestí z kopce, což je vcelku výhoda jít ze Sněžky. Od Jelenky už byla vidět naše chajda,teda teleobjektivem přiblíženo na max byla i trošku vidět, přesněji řečeno. Postupně se změnil povrch cesty z nezpevněné na asfalt a když se přiblížili pomezní boudy, už jsme se těšili na sprchu a postel. Došli jsme nějak po sedmé. 11 hodin chuze a kolem 30km v nohách, mazec. Já si dal sprchu a lehnul, nešlo hejbat nohama, absolutně nespolupracovaly. Bylo to peklo, ale musim uznat, že ted bych si to dal klidně znova. Krásná cesta, super počasí, pokoření nejvyšší hory čech hezky po svejch. Šáhli jsme si na dno, ale byl to super pocit. Díky všem a hlavně Číčovi za tenhle super vejlet, moc se nám to líbilo. Pondělní probuzení bylo lepší než jsem čekal, sice nohy bolely, ale sešel jsem schody a to jsem bral jako dobry znamení. Zabalili jsme se a vydali se na Prahu. Jeli jsme na pohodu, trošku si pobloudili, ale bylo krásný počasí, tak proč se neprojet. Takže foteček jsem udělal dost, sice jsem nemusel táhnout celou výbavu, ale člověk nikdy neví a tak aspon jsem se řádně potrápil a dal do cesty víc. Ještě jednou díky celé naší expedici a doufám, že to nebylo naposled.

Naše trasa:

Fotečky z expedice:

Zdroj Expedice Zlomenej Krakonoš