Druhý den jsme začali snídaní, kde nám servírovali řecký hustý jogurt, vajíčka, med, kompotovaný broskve, různý cereálie, kafe, čaj a spoustu dalšího, takže jsme si prakticky každý den mohli dát na co jsme měli chut. Po snídani jsme opět vyrazili do Amopi, kde byl sraz s delegátkou. Ta nám řekla co a jak, doporučila půjčovnu skútrů, která nás zajímala a objednala nám jednoho na večer. S Leni jsme se poté vydali na nejbližší pláž, kde jsme dali koupačku a já utopil hodinky – natekla do nich voda. Docela dost mě to mrzelo, bo jsou od Leničky a dle výrobce měly něco vydržet, ale prostě po příchodu na pokoj byly plný vody, i když stále fungovaly... no snad reklamačka klapne. Na zbytek dne jsme neměli plán, chtěli jsme jen relaxovat a odpočívat. Vlezli jsme si pod slunečník na pláži u našeho hotýlku a užívali si klid v zátoce. Občas nás trošku pošimral vítr, který sebou bral i nějaký slunečníky, ale je pravda, že vítr byl jen ten den a poté odvál někam jinam a zbytek dovči nás téměř netrápil. Maličko jsme se toho báli, protože dle průvodce byl právě Karpathos největrnějším ostrovem tohoto souostroví. Dal jsem se do čtení knihy, kterou mi půjčil Nehpo. Byla to kniha „Ledová pustina“ - skutečný příběh ledové výpravy na severní polární kruh. Nebylo snad lepší čtení v tom horku. Den utíkal, užívali jsme si moře a byl tu večer. Tentokrát jsme jedli přímo v našem hotýlku a pochutnali jsme si. Při večeři jsme si všimli, že nás shání lidi z půjčovny skútrů a hned jak jsme dojedli, naložila nás slečna do Hyundaye a vezla nás do 8km vzdáleného hlavního města Pigádie. Bylo zajímavý jet večer za tmy někam, odkud nevíme jak se dostat zpátky a proto jsme pečlivě sledovali cestu, tedy spíš tmu kolem. Po vyřízení všech formalit jsme vyfasovali modrýho skútra Piaggio Typhoon, kterýho jsme oblepili samolepkama Mordpower, a vyrazili na cestu k hotelu. Ted už nám nic nechybělo, skútra jsme si půjčili na celý týden a mohli jsme tak procestovat celý ostrov. Leni hned otevřela mapu a vymýšleli jsme, kam vyrazíme další den.

 

Třetí den jsme posnídali a vyrazili na sever. V plánu jsme měli navštívit pláže na východním pobřeží – Achata a Kyra Panagia, které jsou vyhlášené a tak jsme čekali, že budou zaplněné lidmi. Když jsme ale přijeli na první, lidí bylo akorát, nikde žádný tlačenice a na břehu nezaplněná místa pod slunečníkama. Chvíli jsme poleželi, vykoupali se a pak se rozhodli pokračovat k druhé pláži, která se nacházela pod útesem s kostelíkem. Tam jsme také na pár hodin zakotvili. Zpátky jsme to vzali přes městečko Aperi , kde jsem si pofotil jedno BMW s jachtičkou, kterých bylo na ostrově vcelku dost, v různém stavu rozkladu. Po koupačce na pláži v hlavním městě jsme se ještě zastavili v půjčovně skútrů, aby nám opravili blinkr a jeli jsme dál...zhruba 1km za servisem najednou přestal skútr jet a za námi jen benzínovej potůček. Vylítla nám hadička od nádrže a všechen benál byl rázem na ulici. Ještě štěstí, že jsme byli jen kousek od další pobočky půjčovny. Skútra jsme dotlačili a mechanik nám to opravil. Mektal něco o tom, že jsem asi moc agresivní řidič, ale moc nechápu jak může být někdo agresivní na 50ccm skútru.  Mezitím jsme si prošli nábřeží a přístav hlavního města Pigádie, dali jsme si gyros a užívali si západu slunce nad horama za městem. Po našem příchodu do servisu už byl skútr opraven a s plnou nádrží, což nás potěšilo. Vyjeli jsme do hotelu, po cestě jsem opět pofotil jednu opuštěnou E30 a Leni ochutnala všudypřítomné plody kaktusů, a i když jsem moc nevěřil že jsou jedlé, druhý den ráno se probudila.

 

Čtvrtý den jsme se rozhodli prozkoumat jih ostrova - vyhlášenou pláž s mušličkama Diakofti a také jsme chtěli navštívit maják na nejjižnějším cípu. Vyjeli jsme směrem na městečko Menetes. Přes kopečky jsme si to chtěli zkrátit, ale nějak jsme netrefili správnou cestu a skončili jsme u srázu a kus před námi vedla správná silnice. Co se dalo dělat, museli jsme se vrátit a pokračovat dál po hlavní. Když jsme kolem letiště konečně dojeli na pláž, pobavila nás místní kantýna - rozpadlý karavan s přístavbou se stolkama byl vážně originální.  Rozbalili jsme ručníky na rozpálený písek a okamžitě jsme se šli zchladit do nádherně průzračné vody. Byla to zátoka, kde byla klidná voda a vypadalo to tam jak v karibiku. Hned naproti přes menší pláň byla další pláž, kde bylo podstatně míň lidí, ale koupání stejně super. Setrvali jsme chvíli, já něco pofotil a chtěli jsme pokračovat k majáku. Přišli jsme ke skútru a najednou jsme nemohli najít klíček. „Dával jsem ho přeci do tašky sakra, kde může být?“ říkal jsem si. Prohledali jsme úplně všechno a už jsme mysleli na nejhorší, ale ještě nás napadlo optat se v kantýně… Uff byl tam - našly ho děcka v písku a donesly ho tam. Zlatí lidé, poděkovali jsme a od té doby jsme se radši pokaždé ujišťovali kdo klíč má a kde je. Vyjeli jsme dál na jižní cíp a hledali maják. Ten nebyl nikde vidět, jen na mapě. Hledali jsme, hledali, ale maják nikde. Radost nám však udělaly zapomenuté písčité pláže, kde nebyl vůbec nikdo. Krásné laguny s tyrkysovou vodou a kam oko dohlédne nikde ani živáčka. Na plážičkách byl sice trochu bordel, asi je nikdo neuklíží, ale voda byla čistá. Nemohli jsme odolat užít si vlastní pláže a tak jsme chvíli setrvali a užívali si sami sebe. Všem doporučuji, pokud se na Karpathos někdy dostanete. Jediný problém byl, že tam nebylo kde koupit pivko a něco do žaludku. Vyjeli jsme tedy dál po západním pobřeží.

O kousek dál končila asfaltka a začínala polní cesta. Zakufrovali jsme opět na velké liduprázdné písečné pláži. U téhle byla menší tavernička, nebo spíš stlučená bouda, kde obshluhoval bezzubý děda, který nám prodal pivko a vodu. Menu měl napsané na kamenech. Zajímavý stánek - nemohl jsem si ho nevyfotit. Když jsme byli tak rozjetí, pokračovali jsme polňačkou dál. Mapa sice říkala, že cesta dál nevede, ale jak jsme už dřív zjistili, nedalo se jí až tak věřit a tak jsme to riskli. Zadařilo se a my se za chvíli opět napojili na asfaltku u západního mysu, kde se nacházela osamělá tavernička a další kostelíček. Bílo-modré a bílo-červené kostelíčky byly všude po ostrově, ale opravdu všude. Prostě jste jeden minuli a hned jste potkali další, přišlo mi, že tam staví kostelíky tak, že další musí být na dohled a když ne kostelík, tak aspoň malá kaplička u cesty. Okoukli jsme zátoku, ale nechtělo se nám scházet dolů pod útes, tak jsme jeli dál na sever po západní straně ostrova. Dojeli jsme na další vyhlášenou pláž - Agios Nikolaous, kde bylo zase víc lidí a super vlny. Užívali jsme si to, byla to koupel jak v šampaňským. Leni si dala řecký salát a pokračovali jsme zase dál, až do městečka Finiki. Je to staré rybářské městečko a kdo má rád ryby a jinou mořskou havěť, je to místo pro něj. Místní rybáři loví přímo pro taverny a před každou má majitel vyložený mrazák s úlovky a vy si vyberete přesně co chcete. Spoustu ryb mi přišlo škoda jíst - byly hezky barevný, jako kdyby je vytáhli z akvária. Některý mořský obludy jsem viděl poprvé v životě. No neměl jsem odvahu celý pobyt ryby jíst, maximálně jsem ochutnal od Leničky, která si to užívala. Prošli jsme si přístav a našli si taverničku s výhledem na moře. Leni si dala pražený sardinky a kolem nás se začaly sbíhat kočky. Kočky, stejně jako kostelíky, byly po ostrově všude v hojném počtu. Nasytili jsme se a šli se podívat na západ slunce, ale bylo už pryč, tak jsme nasedli na našeho trhače asfaltu a jelo se přes hřeben hor zpátky do hotelu.

 

Pátý den jsme se opět probudili do horka a po snídani vyrazili pro změnu na východní pobřeží do středu ostrova, na jednu z nejkrásnějších pláží středomoří. Po cestě jsme zjistili, že nám opět začíná kapat benzín a protože na ostrově jsou jen 4 benzínové pumpy a všechny v hlavním městě, trochu jsme se báli, abychom dojeli do servisu. Pláž Apela je opravdu nádherná - bílé oblázky s pískem, neskutečně modrá voda a klid. Na to, jak je tato pláž vyhlášná, tak ani nebyla přelidněná. Po pár hodinách odpočinku a koupání jsme vyrazili zpátky do hlavního města Pigádie a do servisu. Tam už nás znali, takže opět zavolali mechanika a ten nám vyměnil všechny zpuchřelé hadice. Sice nám nabídl jiného skútra, ale byla to čínská mrcha co tak nejede, a ten náš už byl prostě náš. Sice byl náladovej a chvíli jel jak pila a chvíli se dusil, ale dovezl nás i na místa, kam by se  na skútru jezdit nemělo, spíš na krosce nebo offroadem. Když už jsme tedy ze severu sjeli dolů, pokračovali jsme dál k jihu - na pláže, které jsme nenavštívili předchozí dny. Zakotvili jsme v jižní zátoce Makrys Gialos, odkud byl vidět vrak lodi, ale nedalo se k němu dostat jinak než po vodě. Jelikož zátoka je rájem windsurfingu a surfařů tam jezdilo hrozně moc,  napadlo nás si taky jeden na pár hodin půjčit. Utnul nám to týpek co tam kasíroval, protože na nás vybalil cenu, za kterou jsme měli skútra na celý týden. Oželeli jsme tedy tento zážitek a jen se koupali v zátoce, kde i 100 metrů od břehu byla voda pouze po kolena. Na naučení na windsurfu to je dokonalé místo, a jak jsme zjistili později, mají tam dokonce základnu i čeští surfaři. Když začalo padat slunce, jeli jsme zpátky do hotelu, abychom se připravili na místní večerní svátek metamorfózy. Šlo o církevní svátek a Leni vyčetla, že mimo jiné se bude slavit v nedalekém městečku Menetes. Vyrazili jsme tedy ochutnat kousek místních tradic. Když jsme dojeli na místo, u kostela už hrála muzika. Zašli jsme se podívat a když jsme se točili zpátky do vesnice, že si dáme jídlo, tak nás místní děda zastavil a nechtěl nás pustit pryč, že zábava teprve začne. Vysvětlili jsme mu, že se vrátíme a šli jsme do místní putiky. Celé městečko vypadá jako složené z krabiček na úpatí horského hřbetu a je neskutečný, že tam lidi dokážou normálně bydlet a vůbec v těch uličkách najít svůj dům. Stůl jsme našli venku vedle otevřeného okna, kde uvnitř na druhé straně seděli místní a přímo vedle mě farář. Ženy do hospody moc nechodí, ale všechny které procházely kolem byly namalované a vyfintěné. Lenička si dala místní specialitu Stifado - jehněčí maso, dušené s cibulí úplně do měkka až se rozpadá. Opět nás otravovala kočka a tahle byla tak drzá, že když šla Leni na záchod, vylezla si až k talíři. Já si dal klasiku suvlaki a pivko. Po večeři jsme si prošli pár uliček mezi domy a vraceli se ke kostelu. Tam už se zábava rozjížděla a my pozorovali hemžení lidí. Tančilo se, pilo a hodovalo. Dokonce nám místní nabídli víno i jídlo, jsou to hrozně vstřícní lidé. Vůbec jsme si nepřipadali jako cizí, nikdo nám to nedával najevo. Dobře naladění jsme se vrátili do hotelu a znavení usnuli.

 

Šestý den jsme se vypravili do dalšího většího letoviska na západě. Vzali jsme to napřed po východním pobřeží, že ve středu ostrova přejedeme. Na benzínce jsem si všiml plakátu Drift & Dragster. Všechno info bylo v angličtině, jen místo konání jsme nebyli schopni rozluštit. Odchytli jsme týpka, který tam leštil nejhezčí E36tky na ostrově a ten nám řekl, že akce je ten den na letišti a bylo vidět, že je rád, že i turisti mají zájem. To nás jako příznivce dýmu od zadní nápravy neskutečně potěšilo - ani jsme nedoufali, že by se něco takovýho dělo na tak malým ostrově a nemohli jsme si to nechat ujít. Chtěli jsme sice původně jet na sever a natankovali jsme si do nalezeného kanystru další zásobu benzínu, abychom měli palivo na cestu zpět, ale schovali jsme si ho na cestě do křoví a vzali to na západní pobřeží, abychom stihli večerní závody na letišti. Zhruba v polovině ostrova jsme to vzali přes městečka Aperi, Volada a Pyles a frčeli až do letoviska Lefkos. Po cestě jsme se zastavili na koupání na pláži Proni, kde bylo několik lidí a všichni vypadali docela divně, tak jsme se tam ani moc nezdržovali a pokračovali dál do našeho cíle. Budu se opakovat, ale byl to opět ráj - málo lidí, malé členité ostrůvky, vlny a křišťálově čistá voda. Obešel jsem a nafotil si poloostrůvek, na kterém lidi stavěli kamenné mohyly, vykoupali jsme se a začali hlídat čas, abychom stihli moto akci. Leni si v taverně dala gyros, já místní pivo Mythos a pomalu jsme vyrazili na jih. Cestou k letišti jsme si ze silnice všimli, že na plážích dole pod námi jsou obrovský vlny. Nemohli jsme odolat a sjeli se dolů vykoupat. Nikde nikdo - jen my a vlny. Začali jsme do nich skákat, nechávali se strhávat k zemi a zase nahoru, proplouvali jsme skrz ně a jančili jak malý děti. Za chvíli už jsme byli zase na cestě. Před letištěm byla závora a hlídali ho vojáci, bo to bylo zároveň i vojenské letiště. Zaparkovali jsme skútra, zakoupili lupeny za 10 eur a nasedli do busu, který nás odvezl na ranvej, kde už bylo pár kárek a vyznačená dráha. Mají asi dost velký bezpečnostní pravidla, hraniční páska byla od aut daleko a nemít teleobjektiv, moc toho nenafotím.  Výkony soutěžících byly úsměvné a možná i proto byla páska tak daleko. Stálo to za prd a nikomu to moc nešlo. Bylo sice pár světlých chvilek, kdy se někomu řízený drift povedl, ale spíše jen trápili káry a uspokojovalo je pálení gum na místě. Vzpomněl jsem si na začátky českého driftu, kdy se na letištích zkoušelo co zadní pohon vůbec dokáže a kluci z Karpathosu byli na začátku. Možná je to tím, že všechny auta na ostrově byly maloobsahy a jen pár BMW, co se snažilo driftovat, mělo něco silnějšího, ale nejsilnější  motor jsem viděl 2,5l. Z týhle akce vypadají fotky líp než jak to vypadalo ve skutečnosti. Pak konečně přišlo trošku světla do tmy a vyřítila se červená E36 a z výfuku byl slyšet hutný tón osmiválce. Mé srdce zaplesalo a konečně jsme viděli týpka, co to měl slušně v ruce. Zajížděl krásný driftíky, když se rozjel, vyšvihnul si otočku o 360 stupňů a pokračoval dál. Bylo vidět, že auto stále řídí - jo, za tohle se vyplatilo zaplatit. Po „driftech“ přišly na řadu sprinty. Žádný fotobuňky a měření, prostě týpek postavil auta, zamával a když dojeli zpátky, řekli kdo vyhrál. Konečně jsme viděli, kde jsou na ostrově schovaný koně. Objevily se naturbený Toyoty, Fiaty nebo Hondy. Kategorie byly rozděleny na atmosféry a turbíny. Nakonec nastoupila na scénu Toyota GT 4, co vypadala jak Celica, nikdy jsem to neviděl, ale působila brutálním dojmem. Po nastartování jí z výfuku v předním nárazníku šlehaly plameny. To auto budilo respekt a rozdalo si to s výhercem celého klání. Odstartovalo jako raketa, nadskočilo a zmizelo v dáli...super zážitek, stát kousek od takový stíhačky. Myslím, že to byla slušná akce na tak malý ostrůvek. Bylo tam i hodně mladých lidí, tak asi taky byli rádi, že se něco děje. Týpek, co nám ráno u benzínky radil kde se akce koná, nás pozval ještě na další den, na party v přístavu a ujistil se, že se nám akce líbila. Když nás bus dovezl ke skútru, vydali jsme se zpátky k hotelu a noční klikatou silnicí nás míjely auta, co se pohybovaly na dráze. Byl to dlouhý světelný had, který doprovázel řev motorů. Jo, mám to rád a byli jsme překvapený, že se něco takovýho vůbec děje na tak malým kousku země.

 

Sedmý den jsme opět vyjeli po východním pobřeží, ale víc na sever, až k vesničce Spoa, kde končí asfaltka a další cesta na sever je jen polní, ale o tom až později. Ve Spoa jsme sjeli dolů k moři a navštívili další krásnou oblázkovou a poloprázdnou pláž Agio Nikolao. Rozložili jsme ručník a šli si zaplavat. Po pár hodinách koupání, opalování, šnorchlování a lelkování jsme se vydali přes hřeben nejužším místem ostrova do další vesničky, která leží na západním pobřeží a láká náměstím na skalním útesu. Jmenuje se Mezohori a je to zase tradiční městečko složené z krabičkových domků. Zaparkovali jsme tam, kde končila silnice a pustili jsme se do bloudění uličkami a hledání náměstíčka. Brzy se nám ho podařilo najít, takže jsme se pokochali výhledem a v rohu našli taverničku, která byla celá počmáraná. Vzkazy od turistů byly úplně všude - na stolech, židlích, stěnách, talířkách, květináčích - prostě všude, a majitel nám hned podával fix a další květináč. Zvěčnili jsme se teda také a ještě nás vyfotil a věnoval DVD o ostrově a Leničce granátové jablko pro štěstí. Lidi jsou tu moc milí. Po občerstvení jsme vyjeli zpátky po pobřeží na jih. Zastavili jsme se opět ve vesničce Finiki, kde si Leni dala další místní specialitu – Skaros, což byla červená a černá ryba. Já si dal jehněčí žebírka a oba jsme si pochutnali. Slunce už začalo zase pomalu zapadat a my se vydali zpátky přes hory do hotelu, abychom se připravili na večerní tuning party v přístavu. Vyfikli jsme se, navlíkl jsem na sebe tričko Mordpower a vyrazili jsme. Když jsme přijížděli k marině, byla už slyšet tuc-tuc hudba. Pustili nás na stejný vstupenky jako včera, takže nebyl problém. Unitř bylo spoustu aut nabušených hudbou a taky auta ze závodů na letišti. Někteří měli v autě opravdu hodně repro a přeřvávali se tam s nainstalovanou venkovní aparaturou. Zaujala mě bílá BMW E46 M3, která měla všude obrazovky, i u nohou spolujezdce, ale hlavní bylo srdce. Jednalo se o přeplňovanou M3 s kompresorem HKS - moc pěkný počin, škoda že auto bylo obtěžkáno hromadou LCD a repráků - vyházet to pryč, asi by to s autem slušně hýbalo. Nakrmili jsme se špízama, prošli jsme si přístav, kde jsme zaslintali nad jachtama a dali kontakt za stěrač týpkovi, co nás na akci pozval, abychom mu poslali fota. Přidali jsme i pár samolepek Mordpower. Kolem půlnoci jsme nasedli na skútra a jeli do hotelu odpočívat po dalším fajn dni.

 

Osmý den jsme měli v plánu nejdelší výlet. Šlo o cestu, od které nás delegátka odrazovala, že prý na skútru můžeme mít problém. Ale my se ničeho nebojíme, takže jsme se vydali severně po východním pobřeží směrem na Spoa a hlavně dál na vesničku Olympos, kde údajně dosud vládnou ženy a kde jsme měli vidět tradiční místní život. Natankovali jsme na poslední benzínce plnou a všimli si nálepek Mordpower, co si týpek hned vylepil na svoji E36 a měli jsme z toho radost. Do Spoa se jelo perfektně, skútr měl zrovna svůj den a šel za plynem. Po cestě jsme si ještě vyzvedli náš schovaný kanystr s benzínem. Ve Spoa jsme se přidali s naším motokolem ke skupince offroadů. Bylo ale lepší počkat, až odjedou a slehne prach, takže jsme jeli v klidu. Jinak se vlastně ani nedalo - rozbitá kamenitá cesta, kde všude trčely roxory, a malá kolečka skútru opravdu nebyla nejlepší kombinace. Je fakt, že na skútru jsme nikoho nepotkali, kromě jednoho borce na začátku, který to možná i otočil, když viděl co je před ním. Úsek po téhle „silnici“ byl cca 18km dlouhý a jeli jsme to zhruba hodinu. Cesta vedla přes horské hřebeny ostrova ve výšce cca 600-800m.n.m. Potkávali jsme různé stroje a dělníky, kteří pracovali na zprovoznění úseku - za pár let se asi bude dát bez problémů dojet na čemkoliv až na sever ostrova. Konečně jsme opět najeli na asfalt, který se mezi vesničkami objevil. Rozhodli jsme se, že nejdřív se sjedeme podívat do přístavu Diafani, odkud jsme chtěli dojet na nejsevernější pláž ostrova. Z přístavu jsme museli jet ještě pár km rozbitou cestou, ale stálo to za to. Čekala nás pláž s placatými oblázky, kde byli asi 4 lidi - nejspíše místní, kteří bydleli v chatrčích u olivovníků. Kousek od pláže byl pramen, který jsme ochutnali a zapadlá tavernička v bambusovém porostu. Byl tam úžasný klid a kousek od nás stál na kopci další z kostelíků a na stěžni vlála řecká vlajka. Vykoupali jsme se, vyfotili u vlajky a pokračovali zase dál. Cesta k Olymposu byla krásná - klikaté silničky v horách mají své kouzlo, a pohled shora připomněl, že mít tady kábro, tak by to bylo teprve to správný svezení. Když jsme se vyplazili na kopec, odbočili jsme ještě do nejsevernější zapadlé zemědělské vesničky Avlona. Už z dálky bylo vidět, že je to jedna z chudších oblastí a ohraničená políčka s rozpadlými baráčky nám to dávala dost okatě najevo. Jeli jsme dál, když skončila silnice a začal beton, jeli jsme dál, a když skončil beton a začala hliněnka, my jeli stále dál… Chtěli jsme vidět úžinu mezi naším ostrovem a ostrovem Saria, ale zastavily nás kameny. Skútr už měl co dělat, tak jsme to vzdali. Vrátili jsme se o kousek zpátky a potkali taverničku, jestli se tomu tak dá říkat. Bezzubý majitel na nás lámanou angličtinou zkoušel, co nám může prodat a nakonec jsem si dal pivko a Leni objednala Favu. Jde o hrachovou kaši s olivovým olejem a cibulí, a jako přílohu domácí olivy, které opravdu v krámě nekoupíte a mně moc chutnaly. Skásnul nás o 9 eur, což možná přepísknul, ale při pohledu na místní podmínky jsme rádi zaplatili. Další cíl byl už konečně Olympos. Hned po příjezdu do vesnice končila cesta, tak jsme zaparkovali skútra a dál pokračovali pěšky. To, že zde vládnou ženy, bylo okamžitě zřejmé. Běžně tavernám šéfovali chlapi, ale tady byla stařenka v tradičním kroji. Při procházce městečkem jsme všude v krámech potkávali jen ženy a dokonce jsme vidělu jednu, která tahá na zádech dříví a dědek jí ještě nakládá. Míjeli jsme i skupinku mužů, kteří seděli na ulici a hráli na nástroje podobné lyře a zpívali. Tak to tam prostě chodí a vesnička plná kamenných mlýnů na hřebenu kopce je tím vyhlášená. Mladí sice utíkají do ciziny a nechtějí už moc tradice dodržovat, ale jsem rád, že jsme ještě aspoň část viděli. Chtěli jsme tu také nakoupit místní olivový olej a koření. Byl tu jeden krámek vedle druhého, stačilo si jen vybrat. V jednom krámku nám ještě vnutili domácí olivové mýdlo a na Leni navěsili barevný šátek se slovy  „sluší, sluší, nemusíte kupovat“ a tak jsme nekupovali. Vesničku jsme si prošli křížem krážem a zjistili, že dopravu věcí zajišťují osli a motorové vozíky, bo vesnička je v kopci a mezi baráčky jsou asi jen metr široké uličky. Nakoukli jsme i do jednoho větrného mlýna, ale jsou v dost dezolátním stavu a už se nepoužívají. Byli jsme unešeni, jak zde lidé dokážou žít a překvapilo nás, že vesnička je doslova posetá kostelíky, které se maskují za normální domky, tedy spíš lepenice z čehokoliv. Ale už i zde objevují cement, a vše co jsme viděli stavět, se vylívalo betonem. S taškou plnou oleje, oregána a dalších koření jsme došli ke skútru, pečlivě všechno vyrovnali pod sedlo, a s pocitem splněného cíle jsme se připravovali na cestu zpátky. Přes hory se hnaly mraky a tak to byl slušný adrenalin. Vítr zvedal prach a přes oblaky, které nám doslova tekly před očima nebylo chvílema ani vidět. Cesta se zdála nekonečná a my pořád čekali, až se za další zatáčkou objeví asfaltka, až konečně přišla. Na chvilku jsme sesedli a protáhli naše rozdrncaná těla. Jeden z velkých cílů byl splněn a my přežili bez úhony. Skútr byl taky vcelku a v nádrži dost benzínu, takže náš promyšlený plán klapl. Dolů na jih jsme to vzali po západním pobřeží a už potřetí jsme zakotvili v rybářské vesničce Finiki. Leni měla chuť ještě na jinou červenou rybičku, tak nebylo lepší místo. Byl to náročný den, ale plný zážitků s mojí milovanou a myslím, že jsme si ho užili na maximum.

 

Devátý den už jsme neměli žádný velký plán, ale chtěl jsem zdolat nejvyšší vrchol ostrova - horu Kali Limni vysokou 1215m. Také jsme chtěli odlovit jedinou kešku na ostrově, která měla být kousek od nás. Předtím jsme ještě vyrazili na pláž jižně od našeho městečka, kde jsme si lehli pod strom a užívali klídek. Zničehonic přišla italská rodina se třema capartama a všichni začali kolem nás běhat, šlapat nám po věcech a cpát se k nám pod strom. Asi nás chtěli naštvat a vystrnadit, což se jim definitivně povedlo, když dorazila i druhá taková rodina a začali tam na sebe přes celou pláž ječet. Na nic jsme nečekali a přesunuli se na vedlejší pláž, kde bylo jen pár lidí a na vodě jezdili surfaři. Sledovali jsme týpky jak jim to jde a sbírali mini mušličky, kterých zde bylo docela hodně. Po pár hodinách jsme se vrátili do hotelu, abychom se převlíkli a vyrazili na horu a odlov pokladu. Cíl jsme podle navigace našli vcelku dobře, ale zaměření keše bylo horší. Prohledali jsme všechno co se dalo, ale asi po půlhodině jsme to vzdali, bo jsme chtěli ještě stihnout výšlap na Kali Limni. Trošku zklamaní jsme nasedli a jeli k dalšímu cíli. Skútr opět neměl svůj den, takže ploužení k nejvyšší hoře nám zabralo dost času. Když jsme konečně dojeli k poslední zastávce a parkingu, dal jsem si v místní taverně na cestu pivko a majitel na nás divně koukal, že chceme ještě nahoru, když už úplně není čas to stihnout. Odvětili jsme, že jdeme jen na procházku a nepůjdeme až nahoru. Cesta byla značená červenýma flekama a docela rychle jsme stoupali. Lenička to dávala moc dobře, všude voněl tymián a další bylinky, kozy cinkaly zvoncema a když slunce začalo pomalu padat z oblohy, my byli na našem nejvyšším bodě na ostrově - romantika jak blázen. Zhruba 200m pod vrcholem jsme se otočili, chyběla nám tak hodinka, abychom to stihli až na vrchol a zpět. I tak tam byl krásný výhled a dobrý pocit, že v tu chvíli jsme nejvýš. Chvilku jsme poseděli, nasávali chladnější horský vzduch a trhali tymián. Čas neúprosně letěl a my museli ten večer vrátit skútra, tak jsme vyrazili zpět k parkingu. Místní akorát svolávali kozy, které sestupovaly spolu s námi a všude kolem nás bylo slyšet cinkání zvonců. U taverny na parkovišti jsme se rozloučili s majitelem a jeli. Klikatou silnicí jsme se dostali zpátky dolů k moři, přes hlavní město až domů k našemu hotelu. Odstavili a zámavali jsme našemu skútru, který i přes svou občasnou náladovost všude dojel, a vyšli jsme na večeři. Další super den dovolené byl za námi a čas odjezdu se přiblížil.

 

Desátý den byl podobný jako druhý, zabrali jsme si slunečník v naší malé zátoce a celý den jsme už jen relaxovali, dočítali knihy, vypotřebovávali zbytky opalovacích krémů a netěšili se na cestu domů. Proč taky - byl to malý ráj a celou dobu nám nic nechybělo, ani televize, rádio, prostě nic. Jediná výrazná věc za celý den byl Ital, který bydlel u nás v hotelu. Ten prostě nezavřel hubu, ječel už u snídaně do telefonu, potom i celý den na pláži a klid byl jen když měl na hlavě šnorchl a plaval s obličejem pod vodou kus od břehu. Ale jakmile se vynořil, začal zase mluvit a vydržel to celý den. Nějak jsme to překousli a večer jsme se vypravili na naši poslední večeři. Poseděli jsme v centru Amopi, na terase  s výhledem na moře a spoustou koček kolem nás, a vzpomínali na předchozí dny.

 

Jedenáctý den jsme odlétali. Dopoledne jsme ještě měli trochu času se vykoupat a užívat si poslední chvíle pobytu. Bylo to nepříjemné čekání, ale nedalo se nic dělat. Když přišel čas, naložil nás majitel hotelu opět do svého oprýskaného hyundaye a odvezl na křižovatku, kde se s námi rozloučil a byl pryč. Ted už jsme tu byli sami a čekali na bus, který nás vezme na letiště...Zanedlouho už jsme seděli vzadu v buse a vyměňovali si zážitky s dalšími turisty. Mrzelo nás, že jsme je nepoznali dřív, protože to byli surfaři a říkali nám, měli jste se stavit, půjčili by jsme vám prkno. Co se dalo dělat, čas vrátit nejde a my už jen sledovali ubíhající moře vedle nás a přibližující se letiště před námi. Vůbec se mi nechtělo vystupovat z autobusu. V odbavovací hale jsme měli trávit další dvě hodiny a hned na začátku před námi byla fronta Čechů, kteří museli být zaručeně první v letadle, asi aby jim to neuletělo. Nikam jsme se necpali a po chvíli jsme prošli přes rám a byli v odletové hale. Spočítali jsme poslední drobný a zjistili, že už na nic nemáme. Venku stál náš letoun a čekal na dotankování. Zanedlouho pro nás dojel letištní bus a odvezl nás k asi 50m vzdálenému letadlu. Udělal oblouček, asi aby to nevypadalo tak komicky, a při stoupání na schůdky jsme si prohlíželi poslední kousky Karpathosu kolem nás. Pilot naroloval na dráhu, oznámil povolený start a já se zabořil do sedaček a českých novin. Blesk byl plný Pomejí a Bartošových, politici se hádají, v Čechách řádí povodně a je zima. Kam to sakra jedeme? V Praze jsme dosedli v pořádku a MHD nás dopravila skoro před barák. Bylo nám smutno po krásně prožitých dnech na Karpathosu. Je to překrásný ostrov, který můžu doporučit každému, kdo má rád klid, krásné pláže bez lidí, veselé a pohostinné Řeky a křišťálově čisté moře. To je Karpathos a já doufám, že jsme ho nenavštívili naposled.