Jak začít, tuhle akci jsem plánoval skoro rok a zasvětil jsem do ní i několik přátel, kteří mi hrozně moc pomohli. Začal jsem s přípravami zhruba na sklonku loňského léta. Velkou roli sehrál brácha AC, který po mé výzvě, že sháním tajně Isettu, začal hledat. Já mezitím projel všechny české fora o veteránech, snažil jsem se ji najít i v rejstříku motorových vozidel, ale stále jsem žádnou neobjevil. Někdy v listopadu zavolal brácha, že jí má a né ledajakou. Byla to přesně taková, jakou si Leni vysnila a o které mi často básnila, když v TV proběhla reklama na KFC, když jsme u ní stáli v Mnichově v muzeu, když jsme jí potkali v Rakousku na vrcholu Hochalpenstrasse. Také na poličce máme jeden tento kousek a je to ta nejroztomilejší Isetta. Takže první fáze, ta nejtěžší byla za námi a začli jsme domlouvat podrobnosti. To už bylo po vánocích a majitelku veterána muj nápad tak nadchl, že  souhlasila Isettu k zásnubám propůjčit. Vše šlo jak po másle a já na záčátku roku musel nějak na Leni navlíknout, že se vydáme v létě do Olomouce a aby to nebylo nápadný, zamaskovali jsme to návštěvou Ac family, na kterou jsme se chystali už asi dva roky. Nebylo tedy nic podezřelého a já mohl v klidu s Acčkem spřádat plán, jak se vše provede. Pro Leni byl plán takový, že dojedeme do Olomouce, zagrilujem, zajedem do lázní, do jeskyní a uděláme si pěkný výlet po okolí. Byl jsem rád, že Leni ani náznakem netuší, co se v pozadí děje a datum odjezdu vyšel na 16. července. Čas běžel, přípravy byly v plném proudu, sháněl jsem diamant na Leni prstík a to byl pro mě opravdu velký problém. Leni nenosí prsteny, ani žádné jiné šperky a já několik týdnů přemýšlel, jak změřit prst, abych vybral správnou velikost. Měl jsem v plánu několik metod, ale nakonec jsem dal na radu kamaráda, at dam svojí ruku vedle její a můj malíček, by mohl být taknějak stejný, jako její prsteníček, že on to tak udělal taky a vše klaplo. No samozřejmě jsem tajně zkoušel cokoliv a nakonec se k 

malíčku přiklonil. Objel jsem několik zlatníků v Roudnici s kolegyněma z práce, 

několik zlatnictví v Praze a nakonec jsem opravdu vybral. Prsten mi na malíčku seděl 

dost těsně a trošku jsem se bál, aby nebyl malej. Vybral jsem kroužek, který se mi 

opravdu líbil, takže jsem zaplatil a jel dom. Co čert nechtěl, Leni, která normálně 

jezdí z práce později než já, byla doma a já krabičku v kapse. Nastalo riziko, že se 

na mě přitiskne a optá se, co to mám v kapse, tak jsem nenápadně schoval prsten do 

fotovýbavy a začal mě pohlcovat stres. Do Olmíku jsme odjížděli za čtyři dny a na mě 

nastoupila celá vlna stresu. Měl jsem to tajemství v sobě už skoro rok a opravdu 

jsem se snažil, aby to věděli jen moji nejbližší kamarádi a nikdo se nikde 

neprokecl. Přišel pátek, já vše připraveno a po práci jsme se rozjeli do Olmíku. V 

10 večer už brácha griloval masíčko a na stole jsme ochutnávali obložený mísy. Leni 

jsme masírovali řečma, jak dáme další den tůru a kam všude pojedem a všichni jsme se těšili na zážitky. Přišel den D, ráno jsme se zbalili, posnídali, já tajně 

proklouznul pro kytici růží a schoval ji do batohu. Sluníčko krásně svítilo, už se 

nemohlo nic pokazit. Vyjeli jsme směrem k Hranicím na Moravě a jelikož jsem věděl 

místo, kde Isettka bude, začal jsem být nervozní. Konečně se začly objevovat klenby 

mostu, který jsem předchozí večer viděl na obrázku u AC. Začal jsem si v tu chvíli 

promýšlet, jak to udělám, i když mi bylo jasný, že budu, vlastně jsem tak nervozní, 

že to stejně dopadne úpně jinak. Pomalu jsme přijížděli k odstavnému parkovišti a já 

jí spatřil. Isetta byla jak kdyby vyjela z fabriky, nablýskaná a čekala na nás. 

Zastavili jsme a nechápavě zírali, kde se tam vzala a v tu chvíli jsme Leni oznámil, 

že je tam pro ní a čekal, co to s ní udělá. Samozřejmě tomu vůbec nevěřila a 

pomaličku přestávala mluvit. V tu chvíli mě nějak opustil duch romantiky a 

nastoupila nervóza. Vytáhnul jsem z batohu kytku a začal lovit prsten. Leni už asi 

začínala tušit, co se děje a tak jsme přistoupili k maličkému autíčku a já se snažil 

Leničce sdělit, že tímto bych jí chtěl požádat o její ručku a že bych s ní chtěl 

prožít zbytek života. Leni, která byla lehce v šoku neodpovídala a tak jsem se musel 

zeptat ještě jednou a to už odpověděla, že ANO.......... Já, taky lehce v šoku jsem 

konečně cítil po roce, jak to ze mě všechno spadlo, že nemusím nic tajit, Leni řekla 

ANO a prstýnek na její prstík padnul uplně přesně. Nemohl jsem si tuto situaci 

vysnít jinak, vše klaplo jak mělo, auto na místě, počasí perfektní, Leni v 

šoku.......... Po zasnoubení už ale přišla na řadu Isettka. Začli jsme jí fotit a 

prohlížet ze všech stran, zkoušeli jsme se posadit a zažít ten pocit, jaký měli lidé 

před šedesáti lety. Bylo to úžasný a za pár chvil ji majitel nastartoval a odjel s 

Leni. Já zatím rozdejchával situaci a byl jsem štastný. V Isettě jsme se nakonec 

vystřídali všichni a máme zážitek na celý život, protože tohle se nám už asi nikdy 

nepoštěstí. Chtěl bych moc poděkovat AC family za velikánskou pomoc se sháněním a s 

přípravama, bylo to těžký, ale výsledek stál za to. Děkuji i Leničce, že mě 

neodmítla a jsem rád, že jsem jí splnil její životní sen, i když teda mé žádání 

mohlo být dokonalejší, ale byl jsem z tý situace taky paf.