Na tuto jízdu jen tak nezapomenu a věřím, že ani všichni zůčastnění.  Ještě ted se z toho vzpamatovávám a asi i ještě dlouho budu. Vzniklo to uplně nevinou nabídkou spolujízdy od Pavouka a když napsal i Fokoslovak , dalo se tušit, že se něco bude dít. Takže začnu hezky od začátku, protože se to začlo pomalu srát  už v pátek. Domluva s Pavoukem byla, že dáme srázek v půl devátý ráno v Kralupech před Pavoučim doupětem. No ale samozřejmě začaly komplikace. V pátek se nějak naskytla příležitost zakalit, tak jsem tuto nabídku využil,  akorát jsem musel za kalbičkou kousek dál než bydlim a tímto se mi mé časové naplánování začlo hroutit. Celkem jsem se v pátek slušně upravil a když jsem šel po ránu někdy kolem 4-5 spát, řikám si, že to bude trošku tvrdej oříšek v 7 ráno vstát  a myslet si, že budu naprosto ready. No nařídil jsem budika a usnul jsem okamžitě. Když začal houkat budík, tušim že vzbudil všechny ostatní, ale já si chrupkal v klidku dal, ale myslím, že mě někdo ze sna vytrhl. Vypnul jsem tedy budík s tím, že si ještě na 5 minut zdřímnu. No a najednou telefon a volá Pavouk v půl devátý  , kde teda jsem, že už je připraven, tak jsem se přiznal, že mě vzbudil, ale řikam neboj, kopnu do vrtule a za 10 minut jsem u tebe.  Tato prognoza byla značně přehnaná, protože jsem se nacházel 90km od Pavouka a když jsem se snažil vyjet ze dvora, zjistil jsem že jsou zamčený vrata a majitel klíčů od nich mi po té, co jsem ho budil stále opakoval, že je odemčeno, i když prostě nebylo. Se prostě vykalil a nevěděl že zamknul, ale to byl ten nejmenší háček. Docela jsem cítil, že ještě nejsem uplně ready  a ráno byly lehce omrzlé silnice, tak si řikam, no co, nebudu to hrotit, ale musim bejt u pavouka co nejdřív. Stihnul jsem to za 3/4  hodiny a vůbec jsem tomu nevěřil, protože vzhledem k mému stavu to byl obdivuhodný výkon a zapsal jsem si ho do svého zápisníčku obdivuhodných výkonů.  Pavouk byl nervozní, až když už jsem letěl něco přes 200 po D8 a to už jsem mu s klidem mohl říci, že za chvíli jsem tam. No a toto byl začátek skluzu, který jsem teda podělal já a za to se moc omlouvám, ale myslim, že už se to moc nevytrhlo, po tom co následovalo. Po zaparkování u Pavouka začala teprv ta správná cesta. Jeli jsme Škodou Forman Black Foko line, který byl řádně oblepen samačkama z BMWklubu, které nejdou nalepit a byl f plný PALbě.  Obdivoval jsem budíky PAL, které ukazovali tak, že ručička tachometru se celou cestu rozhodovala, kolik vlastně jedem a lítala v rozmezí 1 cm stále sem a tam , ale ani to jí nepomohlo a nedivím se, že si majitelé těchto sportovních vozů myslí že jedou raketu, protože i když to jelo palbu, tachometr ukazoval víc, než jsme se ploužili. No to byl takový první postřeh. Na druhou stranu mě překvapily digitální hodiny v original výbavě značky Tesla.  V Praze jsme nabrali 100RMa , který nás chtěl hned asi nasrat,  protože jsme čekali podle navi pod jeho domem, ale on byl s tou svojí línou prdelí  moc pohodlnej a navigoval nás sem a tam, až jsme zaparkovali ještě dál, než jsme byli předtím a musel doběhnout stejně. Když si nasedl 100RM   na zadní lavici za řidiče, auto se zhouplo na bok, ale nebylo to naškodu, měli jsme ihned sportovní podvozek a lepší aerodynamiku. Vyrazili jsme tedy na Brno. Hned za Prahou proběhla první zastávkana na benzině, kde jsme se nacpali a jelikož na nás myslel se svačinkou i Pavouk, pokračovali jsme dál. Abych nezapomněl, Pavouk nám připravil   na cestu pár banánů, zřejmě pro tu opici co seděla vzadu, nějaký mandarinky a jiný ovoce, protože v zologický to asi tak dělaj. Koupil i tyčinky, který jezdili cestou do Brna po palubce mezi Pavoukem a mnou, takže kdyby jsme je otevřeli, byl by to i luxusní podavač.  Já si koupil 2 pivka a vyrazili jsme. Cesta byla opravdu masaker. Pavouk se snažil co to šlo, jel celou cestu pod plnym a se 100RMem   jsme si uvědomili, že už nikdy nebudeme nadávat na řidiče takovýcho vozidel. Pavouk opravdu jel co to dá a občas se ručička rozhoupala i na hodnotu 140km/h , což už bylo dost o držku a museli jsme si zvykat, že když jsme se občas, náhodou vyskytli v pruhu levém, že se za nás nalepilo auto a zběsile blikalo , ale Pavouk opravdu nemohl nic dělat, prostě jsme jeli furt max. Časová prognoza, kdy jsme si mysleli, že cesta z Prahy do Brna bude trvat max 2 hodky se nevyplnila, a po neustálém sledování digitálek Tesla z výbavy Blaklajnu jsme si zvykli, že u tohoto vozidla i k našim odhadům času, jsme museli občas připočítat nějakou tu hodku navíc. Celou cestu v autě vládla neuvěřitelná zábava a nepamatuji si 5 minut, kdy by bylo ticho. Hned v první fázi cesty, kdy jsme se sžívali s autem jsme se bavili tím, že jsme nechápali jak je možné, že některé auta a kamiony předjíždíme 2x a možná někdy i víckrát a několikrát to byl i adrenalin, protože Pavouk musel předvídat a rozmýšlet předjíždění už na několik kilometrů dopředu a když už třeba  kilometr přejíždíte kamion, jste v půlce a začíná kopec, snažili jsme se předjížděným řidičům gestikulovat, at zpomalí a my je předjedem. Nejvíc nás nasrala ale jedna rodinka, která se nás snažila vyblikat z levýho pruhu, když jsme se zrovna snažili předjet kolonu kamionů a rodinka v malim sráči, která mi připomínala Daewoo Tico byla značně nervozní. Pavouk tomu teda naložil, sice bez efektu, ale za pár minut jsme se dostali zpátky do pravýho a rodinka se nás pomalu snažila předjet. Mysleli jsme si, že chápou, že to rychleji nešlo, než na nás maminka dvou dětí, které jeli vzadu ukázala fakáče a to fakt neměla dělat. Pavouk se snažil toho minikrypla držet a když přišel kopec, přišla naše chvíle. Rozjel to na tuším 150 km/h,  drželi jsme se všeho co je v f plný palbě k mání a začali jsme ty drsoně předjíždet. To jak jsme se na ně připravili my, nejspíš vůbec nečekali. Když jsme byli na jejich urovni, začali jsme je Fokofuckovat maximálnim způsobem, že jsme je předjeli a začli se nám malinko ztrácet. Dospěláci vpředu to rozdýchávali a možná se z toho dostanou, ale je mi líto těch děcek. Myslim že budou mít psychyckou ujmu do konce života a ponesou to trpce. Naše kára ale zase stanula před kopcem a následovalo zpomalení, kde nás rodinka opět začala míjet a my čekali, co na nás vytáhnou. Nic překvapivého se nekonalo, rodinka bez mrknutí oka projela kolem a jejich sklopený uši byli vidět ještě dlouho než zmizeli za horizontem. S dobrým pocitem, jsme pokračovali dál, když Pavouk zjistil, že má žízen, ale to si měl pečlivě rozmyslet, až bude někde v klidu sám, protože se stalo, že Pavouk si loknul Coly a někdo pronesl joke, v tu ránu se přesunula Cola z Pavoukových ust na volant a 100RM to dorazil tím, že ještě něco pronesl a Pavouk vyprskl i to, co už bylo v žaludku. Od té doby v autě nepil. Na druhou stranu měl volant, kterého se nemusel ani moc držet a držel v ruce jak přibitej. V Brně jsme natančili za 500 půl nádrže s tím, že to auto nežere a vyjde to až domů a jeli jsme za řízkem do Olomouce. Po cestě jsme také otestovali tlumiče formou rozhoupání do stran na dálnici, ale udělali jsme to jen jednou, protože jsme riskovali vylítnutí z dálnice a to jsme nechtěli.  Po několikahodinovém putování a ztrátě pojmu o čase jsme konečne dojeli k mekáči v Olmíku a čekáme na řízka. Ten za dlouho dorazil, přesedl jsem si k němu, aby nejel sám a nejednou mi přišlo, že je svět kolem mě mnohem rychlejší. Zajeli jsme do hospůdky Mučírna  a protože hlad už byl veliký, objednali jsme si. Nevim čim to bylo, asi tam nemaj rádi řízka a nebo jsme vypadali divně my, ale řekli nám že nám neuvaří a ještě nám pustili plyn, at je od nás klid.  No sice jsme to museli rozdejchat, ale řízek našel další zařízení, které teda vypadalo celkem nóbl. Po menších problémech, kdy Pavouk nedokázal přijít na ovládání závory a ani veliké tlačítko s nápisem STISKNI mu nedalo dostatečnou nápovědu co dělat, se mu nakonec podařilo na to přijít a tlačítko pomačkal. Usadili jsme se na čtyřku za malé posuvné dveře, kde nejspíš věděli co jsme zač a po chvilce, kdy jsme asi byli hluční nás přivřeli. Krátili jsme si tedy čas fotografováním a různými výlevy, objednali si papání a myslim že jsme si moc pochutnali. Chci vyzdvihnout 100RMovo sloní ucho, které bylo opravdu masivní a takhle velký ucho jsem ještě neviděl. V restauraci se mi moc líbilo, protože tam byli hezký pani a usmívaly se. No museli jsme pokračovat v cestě, protože naše mise ještě nebyla u konce, tak jsme poděkovali řízkovi, za pozvání na oběd, čímž mu tedy ještě jednou moc děkuji, bylo to super a vyjeli jsme do vesničky 50km od Olomouce. Cestu jsme si krátili různýma kravinama a docela nás začla bavit navigace, kde jsem nastavil slovenštinu a varování při vysoké rychlosti. Pojali jsme tedy navigaci jako čtvrého člena posádky a když začla mektat, hned jsme jí uzemnili. Cesta ubíhala ještě pomaleji, než jsme si dokázali představit a hrnuli jsme se rychlostí zhruba 1Km za 1-2 minuty. A konečně jsme stanuli, před cílem naší cesty. Celou tuto cestu jsme absolvovali kvůli Pávovi. Když jsme vylezli z auta, hned jsme si páva začali prohlížet. Byl nádherný, po renovaci a tak Pavouk ani moc nerozmýšlel kouknul zda není nijak nemocný a už jsme ho cpali do Formana. Naložili jsme ho dozadu za 100RMa a už jsme se těšili na cestu zpět. Když jsme vyjeli, hned v další vesnici jménem tuším Kokotjedy na nás opět zahlásila navi "Prekročná rychlost"  tak ji Pavouk poslal do piče, ale v tu ránu se objevil před autem příslušník městské policie a už nás šíboval  na miniparking, kde nás začal masírovat. Zkoušeli jsme Pavoukovi pomoct,  tedy aspon já, až z toho byl pán policajt celý nervozní a upozornil nás, že pan řidič je Pavouk a ten si rozhodne sám, zda chce body a pokutec , nebo správní řízení , na které by musel dojet z Kralup do Olomouce. Trošku jsme zkoušeli typu řeči že chcem vidět fotky, protože jsme zrovna byli veselí a ten vejtlem by byl určitě dobrá fotka, tak nám jen pověděl že to nejde a blablabla. No musela tedy nastoupit tvrdší metoda, tuknul jsem do 100RMa pohlédl na příslušníkovo kvér, že to vyřešíme jinak , ale jelikož jsem jel s partou přizdisráčů,  nechali jsme to bejt a Pavouk zkasíroval 2 body a pán policajt zkasíroval na oplátku modrýho palackýho. No myslim že nás to ani moc nevyvedlo z míry a když Pavouk pronesl, že si bude muset za 50tis dobít body, protože už jich moc nemá, policajt absolutně nechápal o čem je řeč. Od té doby, když navi řekla "Prekročená rýchlost" už Pavouk poslouchal a tuto hlášku už jsme moc neslyšeli. No možná to malinko srazilo náladu ve voze, ale za 5 minut už vše pokračovalo jako předtím. Cesta domů ubíhala už celkem svižněji, protože bylo šero a zdálo se nám, že už letíme. Na zpáteční cestě jsme opět tankovali, i když to vůbec nežralo  a to nám se štestím vydrželo až do konce cesty.  Domů jsme jeli a veselá nálada nás vůbec neopouštěla. V Praze jsme vysadili 100RMa a k tomu ještě jedna připomínka. Když jsme se přibližovali Praze, 100RM povidal, že se od jeho zadního kola ozývají podivné zvuky a  že by to měl Pavouk zkontrolovat. Když vemu v potaz, že na chrastění ventilů jsme si zvykli a nic jinýho jsme neslyšeli, jen 100RM, tak nám to bylo moc divný, ale po tom, co 100RM vystoupil, Forman chytil druhý dech a ožil. Auto zrychlovalo i na pětku a cestou z Prahy už jsme opravdu fičeli. Když jsme to tak počítali, kdyby nejel 100RM s námi, jsme doma zhruba o 2-3 hodiny dřív a to 100RM počítal každou minutku, protože Pavouk prohlásil, že v 19:30 budem v Praze a pomalu jsme to nestihli. No nestihli jsme to o 4 minuty, ale nemít na palubě 100RMa, byli by jsme už 2 hodiny doma. Jo a také po vyložení foka jsme zjistili, že je fajn, když nejedeme naklopený na stranu a i zvuky od zadního kola zmizeli. Nejspíš jsme dřeli o podběh.  Dojeli jsme tedy k Pavoukovi dom a pak už jsem se jen těšil na sprchu a svou postýlku, protože moje naspané 3 hodiny už volali po dalších. Když to shrnu, byla to velmi zajímavá cesta plná smíchu a různých kravin a musim říct že i taková náročná a dlouhá štreka strávená v autě přinesla spoustu nových nezapomenutelných zážitků a děkuji posádce za skvělý den. Fota nemam, bo jsem zapomněl kartu, tak jen pár od 100RMa, kterej občas něco vyblejsknul, tedy spíše jen fota z Restauračky a poslední foto Pavučika, s gestem za 2 bodiky. Ale jak na to koukam, některé fota chybí, tak doufam že Foko100RM dodá. Jo a nedivte se, že je článek tak dlouhý, věřte že ta cesta byla mnoherm delší